(4) Equilibrium jako obraz budoucnosti bez duše

Equilibrium není jenom film, je to nepříjemný, mrazivý obraz jedné z možných budoucností, je to obraz ukazující na nejhlubší lidské Tajemství, schopnost cítit emoce. Hlas Otce nás provází od počátku příběhu. [Na počátku XXI.století vypukla III.světová válka, Ti z nás kteří přežili, věděli, že další válku by lidstvo nikdy nemohlo přežít. Naše vznětlivé povahy nemohly být déle tolerovány, proto jsme vytvořili novou armádu zákona – Grammaton Cleric, jejíž výhradní povinností je vyhledávat a vymítit zdroje vzájemné lidské krutosti, schopnost člověka cítit]. Lidé kteří válku přežili museli změnit všechno, museli najít lék, museli najít cestu jak přežít. Zrodil se svět, nový svět Librie pod vládou Tetragramatonu, Otce a kleriků dohlížejích na právo. Tento svět vidíme očima jednoho s kleriků Johna Prestona, jednoho z těch, kteří bojují se [spodinou, rezistencí] a ničí pozůstatky dávno mrtvé civilizace ve které vládly emoce.

[Librie, gratuluji Ti, konečně zavládl v srdcích lidí mír, konečně je válka jen slovo jehož význam se ztrácí, konečně jsme všichni doma. Libriané, v srdcích lidí existuje choroba, jejímž příznakem je nenávist, jejímž příznakem je hněv, jejímž příznakem je zuřivost, jejímž příznakem je válka. Tou chorobou je lidská emoce. Má Librie, já Ti gratuluji, protože na tuto nemoc je lék, za cenu ztráty výšin lidských emocí jsme potlačili jejich otřesné hlubiny a Vy jako společnost vlastníte tento lék: Prozium. Nyní žijeme v míru a lidstvo je konečně sjednoceno, válka je pryč, nenávist je vzpomínkou, nyní jsme svým vlastním svědomím a je to svědomí, které nás emocionálním obsahem vede k označení EC 10 všech věci, které vedou k pokušení znovu cítit a zničit je. Libriané, Vy jste vyhráli! Navzdory osudu a Vašim povahám, Vy jste přežili!]

John Preston není rebelem, on je vykonavatelem vůle Otce Tetragrammatonu, on je nástrojem, jenž ničí vše označené EC10 [hudba, knihy, film, umění, cit v jakékoliv podobě včetně jeho nositele]. John Preston nepochybuje, je bez emocí, zcela pohlcen lékem Prozium II. a svojí naprostou oddaností vládnoucímu režimu. Na začátku filmu ho určitě nechápeme, dokonce ho i v rámci příběhu nenávidíme za zničení originálu obrazu jenž ukazuje staletí podivnou krásu jedné krásné ženy, je to obraz Mony Lisy. Věřte, že v této scéně jsem ztuhnul, originál Mony Lisy, barbarské zničení tohoto obrazu, poslední úsměv ženy jenž staletí přinášela podivný nepokoj pro umělecké duše. Je to podivný svět, pronikne Vám pod kůži, jeho absolutní klid, žádný spěch, jeho okouzlující atmosféra absolutní tolerance mezi lidmi. Takový je přece svět po kterém toužíme, svět o kterém nám vyprávěli v různých mýtech jako o čisté, tolerantní budoucnosti. Zdánlivě je vše v pořádku, zdánlivě je vše jasné, stačí si vzít Prozium II. A žít v tomto ideálním světě. Jenže drak schovaný pod krásnou tváří své zuby jistě ukáže.

Errol Partridge, Prestnův kolega, už týdny neodevzdává žádné zabavené knihy. John Preston se vydává do spodiny, do místa zatracení a rozkladu, kde nalézá Errola uprostřed četbybásně Williama Butlera Yeatse “He wishes for the Cloths of Heaven” [Ale já jsem nuzák, mám pouze své sny... Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy... Našlapuj lehce, neboť šlapeš po mých snech...]. Tady a právě tady přichází zlom, John Errola nemilosrdně zabijí jako nepřítele společnosti. Dostává nového kolegu, ambiciózního, který ho chce následovat, jenže zatím netuší? že John už vykročil na cestu přímého poznání, něco se v něm zlomilo, něco ho uvnitř hluboce nenechává v klidu, postupně se dostává do krize. Nese si ji sebou i domů za hlasu z televizních obrazovek dokonale digitálního vysílání [Pozdní XX.století zažilo náhodný simultánní vzestup dvou součinně působících věd politické a psychologické. Je naprosto nevyhnutelným faktem, že lidstvo se mnohem víc sjednocovalo vidinou války než ve snaze o získání míru]. Zlom přichází pozvolna, krize identity pokračuje, setkání s prázdnou realitou světa bez emocí, připomínka tragické smrti vlastní ženy obviněné z citového zločinu ve spalovací komoře městské spalovny, to vše probouzí postupně Johna do krutosti reálného času. [Probuď se, s tváří nového dne se probouzíme k dalším úspěchům, učiníme další krok v našem přechodu za naším neochvějným cílem jít statečně dopředu, do jistoty našeho kolektivního osudu].

Zlom přichází s neúmyslným rozbitím léku Prozium II. John je upozorněn svým vlastním synem na nutnosti zajít si pro náhradní dávku do centra říše, doEquilibria. Totalitní dohled členy vlastní rodiny, je nástrojem každého podobného režimu. Tady to přichází, tady se poprvé John Preston vzpírá vlastnímu osudu, stále ale hraje svoji roli, stále nasazuje masku, stále bojuje za zájmy, jenž už vlastně postupně odmítá, vykročil už na cestu pokušení cítit, je ale zajatcem naučeného osobnostního vzorce jímž doposud byl. Při jedné akci proti citu schopným, při výslechu od ženy jménem Mary kterou zatýká, dostane jasnou a nepřekročitelnou otázku [Proč žijete? A John jako loutka odpovídá svým způsobem: Já jsem živý a žiju abych chránil kontinuitu této skvělé společnosti, sloužím Librii. Žena se ale nevzdává, je osudovým zastavením na jeho nové cestě: Je to kruh, existujete abyste existoval, ale jaký je účel? John odpovídá protiotázkou: Jaký je smysl Vaší existence? S upřeným pohledem na ženu, dívá se jí do očí a ví, že má pravdu, podivný výslech: Schopnost cítit. Protože jste nikdy nic necítil neznáte to. Je to nutnost jako dýchání a bez pocitů, bez lásky, bez hněvu a bez lítosti, je dýchání jenom jako tikot hodin. John Preston nemůže ještě přiznat, že se mýlí, znovu se schovává za systém: Pak mi ale nezbývá než Vás poslat do Soudního paláce do procesu. Tady, ale přetvářka mizí, žena ví o co jde, nepřátelé současného režimu jsou vždy humanisticky likvidováni, je to prostě stále se opakující systém, je to přirozené: Do procesu, tím myslíte na popravu, že? Alibisticky ale John Preston opakuje: Do procesu. S vědomím, že lže]

Pochybnosti narůstají, John Preston jednoho dne, kdy je bez pravidelné dávky Prozia, pochopí krásu vycházejícího slunce v dešti, dotkne se okamžiku kdy cit je jeho novým základem, je nucen ale dál zdánlivě poslouchat šílenství Otce znějícího ze všech stran a opěvující existenci bez citu [Prozium, skvělý utišující lék, opiát našich lidí, tmel naší velké společnosti, hojivá mast a spása, která nás oprostila od patosu, od smutku, od hluboké propasti melancholie a nenávisti, z Proziem vymažeme trápení, zničíme žárlivost, vymýtíme vztek. Že s nimi zmizí jejich sestry láska, radost a euforie bereme jako spravedlivou oběť. Proto přijímáme Prozium, neboť to všechno dohromady přispívá k velikosti nás a naší společnosti]. Prozium se stává uzavřeným kruhem, má léčit, ale je pastí, má uzdravovat ale je jen chemickým preparátem otupujícím mysl živého člověka. John Preston chce ale být živoucím člověkem, chce odhodit okovy falešného léku, falešného vědomí bez citu. Do toho stále zní všudypřítomný demagogický hlas Otce: [Lidé jako bytosti žijící na Zemi vždy inklinovali k válce, proto se snažíme napravovat ne příznaky ale samotnou nemoc, vyhledali jsme individuality a nechali je přizpůsobit. Nahradili jsme je jednotvárností, jednotou, která umožňuje každému muži, ženě i dítěti žít v této společnosti stejný život. Pojetí stejné životní konstrukce vede každého z nás do každé situace s vědomím, že už byla prožita]. To je přesně obraz zkázy člověka, obraz lidství, když je život nahražen jednoduchými dogmatickými poučkami, když je skutečnost nahrazena obrazy, tehdy se člověk stává biologickým robotem, ztrácí své lidství, stává se masovým produktem, je dokonale uzavřen ve falešné harmonii, kdy všechno odpovídá jednomu pravému názoru. Tehdy je člověku odpíráno vědomí, že jeho jedinečnost, individualita je neopakovatelným mýtem, který může být plně prožit v naprosté a neopakovatelné jedinečnosti vlastního života.

John Preston jde nyní už dál, krok za krokem se vzdaluje od života bez citu, objevuje nový svět, staví se na odpor, snaží se ale dále skrývat, předstírá loajalitu, předstírá následování. Žije dvojí život, skrývá své skutečné já, objevuje pro sebe cesty ducha, cesty skutečného citu. Je obrazem člověka, který má co skrývat, tak jako každý kdo žije v prostředí kde je potřeba skrývat svoji individualitu, svoje skutečné hluboko skryté já. Je čas konečně zvolit cestu, čas udělat nevratné rozhodnutí. [Johna čeká rozhovor, který rozhodne o jeho osudu, potkává přítele a ten mu předá zkušenost: Byl jsem jako Ty. První co se o pocitech naučíš je že mají svou cenu. Dokonalý paradox, ale bez sebeovládání a bez sebekázně je cit zmatkem. John znejistí: Ale kde je rozdíl mezi? Přítel odpovídá: Rozdíl je v tom, že pokud chceme cítit, můžeme. Pouze někteří z nás se musí zříc té rozkoše aby ji ostatní mohli mít. Jen pár z nás se musí donutit necítit. Jako já, jako Ty. Pak přichází Johnova osudová otázka: Co mohu udělat? Odpověď je tvrdá: zabít Otce! Už nelze jít zpátky, už nelze udělat krok zpět, přichází poslední nevratná cesta.]

Equilibrium je v mém subjektivním pojetí dokonalý obraz jedné s možných budoucností, navazující myšlenkově na další podobné osudy postav v totalitním světě. Myslíme si samozřejmě, že náš svět to není, že jsme na tom ještě dobře, že nás se daný problém netýká, jenže opak je pravdou. Denně jsme konfrontováni se světem ve kterém totalitní, psychopatické. manipulativní myšlení používá různé způsoby jak se zmocnit individuality lidské duše. Stále jasně slyšíme hlas, abychom se už konečně zařadili, abychom už konečně měli názor, nezpochybnitelný a naprosto otevřeně jasný, souznící s hlasem lidí kolem nás, abychom se stali jednoznačně zařaditelnými do určité přihrádky, bez nánosu tajemství. Manipulace různými Dohlížiteli se bohužel týká i našeho světa, denně se s nimi setkáváme, usmívají se, mají nás rádi a chtějí s námi manipulovat, zatím ještě takoví lidé neovládají vše, ale jednou? Vítejte v Librii.